Příspěvek č. 24 - Každý začátek má svůj konec

Tak a je to tady! Poslední článek ze Zélandu. Uteklo to jako voda a my za těch 13 měsíců zažili skvělé věci, ale než se dáme k celkovému shrnutí, ještě vám popíšeme jaké byly naše poslední dny.

Do Aucklandu jsme měli v plánu se vrátit v polovině ledna, nakonec jsme naše poslední cestování zvládli rychle a byli zpátky už v sobotu 11.1., kdy jsme si hned skočili na večeři na night market a dali si naši klasiku - "nudle u paní", jak ji originálně říkáme, a bylo skvělé, že si nás pamatovala a věděla, co si vždycky dáváme. Druhý den jsme měli namířeno do myčky, abychom Prevíta pořádně před prodejem vypucovali, ale cestou k benzínce začalo auto vydávat divný zvuk. Pozorně jsme celou cestu poslouchali, ale co to dělá, jsme nezjistili. Po mytí jsme se proto radši vydali poprvé do servisu a obávali se, co si na nás mechanik vymyslí. Dost tu po Zélandu totiž koluje, že si mechanici rádi vymýšlejí a pak to lidi, kteří se v autech vůbec nevyznají, stojí nemalé peníze. Zajeli jsme na doporučení do jednoho servisu, tam odborně nahlásili, že naše auto dělá divný zvuk, asi někde zezadu a pak se už jen modlili. Automechanik Prevíta nejdříve projel a pak jsme už jen viděli, jak je na "operačním stole". Abych to drama neprodlužovala, nakonec se z toho vyklubal kus plastového plíšku, co se mlátil o kolo. My zaplatili 20 dolarů a už si to pelášili pryč.

Préva ten jeho prodej snášel nějak špatně a nechtěl od nás, tak si druhý den pro změnu vymyslel, že mu bude blbnout rádio. Každou chvíli prostě začalo svítit a vibrovat, i když byl vypnutý motor i rádio samotné. Nakonec si Kuba musel zahrát na elektrikáře a podle youtube videa oddělal celou palubní desku, zašmátral v kabelech a bylo vyřešeno. 

Díky našemu poutavému inzerátu na auto se nám ozvalo nakonec celkem dost lidí a jelikož jsme už prodej nechtěli prodlužovat, dali jsme si jednu zkušební schůzkou s holčinou z Irska. Ta byla dost od rány, Prévu zmordovala jenom za 10 min zkušební jízdu a nakonec řekla, že je ochotna nám dát 2000 dolarů, místo 3500 dolarů, které jsme v inzerátu požadovali. Tak jsme ji s úsměvem řekli, že máme zítra další schůzku a uvidíme no, ale v hlavě jsme věděli, že ona auto nedostane. Za tu celou dobu pobytu tady si člověk k tomu autu udělá vztah a nechce ho prodat jen tak někomu, tak jsme doufali, že další schůzka bude lepší. Jinak, jelikož jsme přes den neměli moc co dělat, tak jsme jeden den zašli do knihovny si stáhnout jeden díl seriálu Money Heist (doporučujeme!) a na punk si ho zkoukli v autě na parkovišti před knihovnou. 

Úterý (14.1.) jsme se odpoledne sešli v centru s další holčinou Theou, která byla z auta na první pohled nadšená a my zase z ní. Auto chtěla nechat před koupí zkontrolovat v servisu, s čímž jsme neměli problém a mezitím s ní zašli na kafe a pokecat. Byla ultra milá a celému prodeji prostě nahrával osud. Jelikož její prostřední jméno je ANN, což je Prevítova poznávací značka a ještě je narozena na Kubův svátek, no neprodali byste jí to taky? Byla to taková rychlovka, že jsme nestihli dát ani poslední fotku a dokonce jsem si v autě zapomněla i můj plecháček se lžičkou, co jsem dostala od holek jako dárek, ale naštěstí se ke mě dostaly zpátky a budou se mnou pokračovat  v dalších dobrodružstvích. Večer jsme už byli zpátky nakvartírovaní u Marka, kde jsme bydleli předtím a dali si slavnostní večeři - burgery!

Jelikož jsme poslední dva týdny nechtěli jen proválet doma a koukat na Netflix, rozhodli jsme se zase zkusit Helpx jako na začátku. V Aucklandu je celkem dost rodin, které rádi uvítají pomoc a my nakonec jednu fajn našli a v pátek 17. už byli u nich na večeři. Respektive dorazit jsme měli v 6 večer a večeře byla asi v půl 10, což na nás teda neudělalo dobrý první dojem a byli jsme spíš takoví zmatení. Je to velká rodina, mají dva kluky (10 a 7 let) a malou roční holčičku, další dítě na cestě a dvě koťátka tak je někdy těžké, to celé ukočírovat.

Helpx už dělají asi 3 roky a mají na lednici seznam věcí, co daný den máme udělat. Jedná se hlavně o úklid domácnosti a pak práci na zahradě. Kuba se předvedl a musím říct, že teda nečekaně dobře ostříhal strom do tvaru koule, původně to teda měla být labuť, ale lepší než nic.

Celkově za 3 hodiny denně máme k dispozici ubytování a snídaně a do toho se ještě střídáme v dělání večeří. Což byl právě někdy problém, jelikož my jsme zvyklí jíst mezi 6-7, ale oni déle, takže jsme prostě museli počkat, kolikrát hladoví, ale zase jsme ochutnali od nich fakt dobrý jídla, například salát ze sladkých brambor s vařeným vejcem a ochucený kari a majonézou, fakt super! Odmakáno máme většinou za dopoledne a odpoledne už máme volno. Naše odpoledne jsou velmi pestrá, buď jdeme nakoupit nebo se někam najíst, případně, nejsme líní a zajdeme do nejbližšího obchodu s donuty, který je 4 km daleko. Jak vidíte na Kubově výrazu, stálo to za to.

Pro zasmání jen taková kulturní vložka, kdo si pamatuje fotku mojí hlavou s velikonočním vejcem, tak zde je nový level - Míša a Batát!

Od našich hostitelů jsme dostali krásný dárek, jako poděkování, a to vstup na Sky Tower (nejvyšší budova na Zélandu - 60 pater) včetně vstupu do restaurace. V restauraci Orbit 360 jsou stole pouze podél oken a ty pomalu rotují po obvodu, takže máte pořád na co koukat. Jedna celá rotace trvá hodinu, takže to fakt vůbec nepocítíte. My si ve dvě odpoledne dali desert a k tomu koktejl. Kuba nechtěl nic holčičího, tak zkusil botanic garden, asi doufal, že to bude zelený a nakonec mu přinesli růžový drink se třemi kytičkami navrchu. Dezerty byly výborné a celé odpoledne jsme si náramně užili.

Tak teď už k tomu shrnutí, I když věřím, že očekáváte ode mě podrobnou excelovskou tabulku s veškerými výdaji, nachozenými kilometry a snědenými dortíky, ale musím vás zklamat, až takový puntičkář nejsem. Ale napadlo mě, že bychom tu s Kubou mohli napsat, co jsme se o sobě navzájem, za tu společnou cestu naučili nebo zjistili. Jelikož nám každý říká a my s nimi souhlasíme, že vyjet takhle někam v páru, být spolu 24/7 je zkouška vztahu a jsem ráda, že my jsme ji úspěšně prošli.

Co Míša zjistila o Kubovi:
Kuba už od začátku vztahu hlásil, že nemusí hudbu, nerad zpívá apod, ale od té doby, co jsme přijeli na Zéland si pořád něco brouká. Buď to jsou jen nějaké pazvuky, ale dost často si broukne nějakou tu českou vypalovačku a jeho nejoblíbenější je Lady Gaga - Shallows. (Ti kdo neznají, zde odkaz na youtube: https://youtu.be/bo_efYhYU2A )

Dále jsem Kubu přejmenovala na Mistr Opatrnosta. Vše x krát kontroluje, projíždí, čte, aby vše věděl. Což samozřejmě není nic špatného, akorát je to někdy trošku zdlouhavý :D

Kuba bytostně nesnáší, když mu sáhnu nebo stříknu vodu na brýle. To dokáže mít strach v očích, když ze srandy mířím svým malým prstíkem na sklíčka jeho brýlí. Tak to někdy používám jako trest, když mě naštve :D

Co Kuba zjistil o Míše:
Míša není ráno po probuzení schopná vůbec o ničem mluvit, řešit ani dělat, protože od chvíle, kdy se probudí, myslí jen na to, že má hlad a musí jít snídat, přes to nejede vlak. Možná je to roztomilé, možná otravné, já nevím, většinou ještě spím.

Míša si pamatuje spoustu věcí, které jsem někdy řekl nebo udělal, což já bohužel ne a tak moje někdy nepatrně upravené a přikrášlené příběhy a výmluvy nemají moc úspěch. Upřímně, tato její vlastnost se mi vůbec, ale vůbec nelíbí!

Míše kupodivu moc nevadí, když jí šáhnu nebo stříknu vodu na brejle, a tak jí místo toho raději za trest naplácám. :)

Někdy je to trochu moc velká urážlivka a já zase trochu cholerik, takže v 50 % je to oprávněně. Hmmm teď se zase urazila.

Ta holka by se pro mě rozkrájela, asi jí ten prstýnek v budoucnu fakt dám.

Tím to tedy oficiálně ukončujeme zélandské dobrodružství a těšíme se na naši cestu zpátky, kde máme zastávky v Austrálii, Kuala Lumpur a nakonec na Srí Lance.

Pár dalších fotek zde:
https://photos.app.goo.gl/e9jG6nUYfYE4tXFz8