Příspěvek č.23 - Poslední dobrodružství
Ahoj fanoušku případně možná fanoušci našeho blogu, v tuto chvíli se nacházíme již zpět v Aucklandu. Z hlediska cestování je toto náš poslední příspěvek ze Zélandu, je sice teprve 12. ledna, takže máme ještě necelé 3 týdny do odletu, nicméně jsme si ponechali dostatek času na prodej auta, případně další zařizování spojené s cestou domů. Nejspíše ještě napíšeme jedno krátké shrnutí o prodeji Prevíta a zbytku našich dní, protože v tuto chvíli ještě vůbec nevíme, kde ani jak je strávíme. Tento třiadvacátý příspěvek je tak docela symbolický, neboť jsme na Novém Zélandu v souhrnu strávili přibližně 12 měsíců + 9 je moje oblíbené číslo + 2 lidé (to jsme my) = 23, což nemůže být pouhopouhá náhoda. Zpátky k vyprávění, neboť poslední cestovatelský týden byl, no řekněme zajímavý. Po našem treku na Tongariro jsme strávili noc v kempu v Taupu a další den se asi o 200 km dál u Taurangy sešli s kamarády Betty a Lukášem z tiskárny na kafíčko, tentokrát bez dortíčku, protože se v nás nečekaně probudil šetřivý duch. Pokecali jsme, dostali nějaké rady pro následující cestu na poloostrov Coromandel, kde jsme chtěli strávit několik následujících dní, a dali sprchu ve fitku, kde si stále ještě platíme členství.
Osud tomu ale chtěl jinak a naše putování po tomto poloostrově skončilo v podstatě dříve než začalo. Po probuzení na parkovišti u pláže, která je takovým vstupem do Coromandelu, jsme vyrazili na vyhlídku Paku hill, krátký lehounký trečík s krásným výhledem, to chceš.
Další zastávkou byla velice známá Cathedral Cove, na kterou jsme se těšili, nicméně jsme vyrazili v čase oběda, což napadlo asi 90 % lidí, kteří tam ten den šli. No hrůza, ani vám to nemůžeme ukázat, protože jsme se tam zdrželi akorát na dlabanec v podobě housky s humusem a salámkem a bez jediné fotky odtamtud odešli. Níže je ilustrační foto, jak to vypadat mělo a jak to vypadalo (staženo z internetu).
Byly sice teprve asi 2 odpoledne, ale slyšeli jsme, že najít místo na kempování není žádný med, a tak jsme pomalu vyrazili se zabydlet, s tím, že pak posedíme a dáme pohodičku u knížky. Bohužel nám nedošlo, že je to poslední prázdninový a dovolenkový víkend pro mnoho Zélanďanů, a po 3 hodinách hledání volného místa a v podstatě objetí celého poloostrova, jsme zakončili naše hledání u druhé vstupní brány, tedy z našeho pohledu výstupní brány z poloostrova, a to ve městečku Thames. Třešničkou na dortu bylo, že nám došel plyn při vaření těstovin, a tak jsme museli požádat kolegy nocležníky o pomoc. Trochu naštvaní z počtu lidí a možností kempování, neboť většina kempů je zde omezena pouze na několik aut, i když je plocha mnohonásobně větší (to mluvím o kempech zdarma) jsme se rozhodli dát Coromandelu za vyučenou a bez jakéhokoliv upozornění ho druhý den ráno ihned opustit. Nadchla nás totiž myšlenka spát v našem oblíbeném kempu u ragbyového hřiště asi 50 km pod Aucklandem a pokračovat pak do národního parku Raglan. Ano, to je ten park, kam jsme v minulosti kvůli dešti nakonec nejeli. Po tom, co jsme si přečetli, že tam byl nedávno v noci zabit australsko-kanadský pár, byl plán jasný, jednodenní procházka v Raglanu a šup zpět do bezpečí ragbyového hřiště. Raglan je docela pěkné surfařské městečko, nicméně v době, kdy jsme tam byli, tam prostě chcípl pes. Jelikož jsem zrovna dočetl čtvrtou knihu Ladislava Zibury o jeho stopařské cestě po Evropě, po cestě k vodopádům Bridal falls jsme nabrali dvě stopařky. Holky nevypadali nadšeně, že si musí sundat boty, jelikož vzadu máme logicky jen matrace, ale upřímně řečeno, my z tohoto konzervativního striptýzu také moc nadšení nebyli. Vodopády se nám ovšem líbili.
Ihned po příjezdu do městečka jsme před parkovištěm píchli naší nově zakoupenou gumu, nicméně díky minulé zkušenosti jsme byli poučeni a veškeré vybavení na výměnu sebou máme, a tak za Míšina velmi bouřlivého potlesku a mých, nebojím se říci takřka profesionálních zkušeností, byla guma za necelé 4 hodiny vyměněna. Odměnili jsme se v nedaleké rybárně fish and chips, protože daná rybárna byla dokonce zmíněna v aplikaci Campermate, kterou používáme převážně na hledání kempů, ale nachází se tam i různé zajímavosti v okolí.
Další den byl ve znamení balení, protože nám jeden klučina nabídl, že nám vezme přebytečnou bagáž domů, abychom se s tím nemuseli tahat při naší asijské cestě zpět. V tuto chvíli tak máme většinu věcí již doma a tady fungujeme pouze s malým příručním batohem. Jako odměnu jsme klučinu i s jeho přítelkyní hodili na letiště a zaplatili balení zavazadel do igelitu, což byla jen malá cena v porovnání s tím, kdybychom batoh posílali poštou z Austrálie, jak bylo původně v plánu. Tímto oficiálně děkujeme mému bratrovi, který pro batoh dojel na letiště Václava Havla, batoh odvezl domů, vybalil, vypral, prádlo složil a ve správném pořadí naskládal do skříně, a pokud to ještě neudělal, nechť mu je tento krátký popis návodem a zábavou pro volné nedělní odpoledne. Ještě jsme stihli zveřejnit náš příspěvek o prodeji auta v polovině ledna a vyrazili na naši poslední cestu, čímž byla oblast Northlandu, což je oblast severně od Aucklandu. Přijde nám, že na severním ostrově zas tolik zajímavých treků k prochození není, proto je většina našich zastávek opravdu jen krátkou zastávkou s procházkou do 30 minut. První den jsme se tedy zastavili na dalších vodopádech Piroa Falls, a také u jedné moc pěkné pláže Mangawhai heads, kde jsme se prostě jen pěkně prošli po pláži a relaxovali.
Na další den jsme se opravu těšili, protože jsme jeli do městečka Whangarei, kde jsme si minule dali naše nejlepší sushi v životě. Musíme říct, že i podruhé bylo opravdu top a rozhodně doporučujeme všem, kdo tam zavítají, ať Hikari sushi navštíví. Už podruhé jsme to snědli dříve než jsme to vyfotili, takže bohužel, máme jen prázdné tácky. Přímo ve měste jsou rovněž další vodopády, které jsme navštívili a následně jsme jeli na další vodopády v Kerikeri, zvané Rainbow falls. Asi jsou všechny pěkné, nicméně to byly asi páté vodopády v posledních 3 dnech, a tak nás to už tolik asi nebere. Krátký prudký výšlap na vyhlídku St. Paul rock ovšem stál za to.
Přespali jsme ve free kempu na pláži, mimochodem za naši 18-denní cestu po Severním ostrově, jsme v kempech zdarma spali 17x, nicméně to může být i tím, že máme pořád to členství ve fitku, které je po celém severním ostrově, takže se vždy někde osprchujeme a nic jiného již pro spaní nepotřebujeme. Naším v podstatě posledním bodem byl Cape Reinga, což je nejsevernější místo Nového Zélandu. Plno lidí říká, že nestojí za to tam jet takovou dálku, ale nám se to opravdu moc líbilo a podívat se tam podle nás stojí za to. Pokud člověk zůstane na hlavní trase k majáku, potká samozřejmě spoustu turistů a asiatů, nicméně na okolní kopce již nikdo moc nechodí a výhledy jsou odtamtud parádní.
Přespali jsme v kempu zvaném Traveller´s hut, což je pěkný kemp u jednoho sympaťáka na zahradě, má tam zvířata, zahrádku a parádní eko zázemí. Má ovšem dost agresivní kachny, které se drží hesla, když mi podáš pomocnou ruku ukousnu ti prst. Díky kousku zahozené housky jsem se stal trochu jejich králem, kterého chodili po jednom pusinkovat do prstů u nohou, ne že by to bolelo, ale i velmi statečný člověk jako já se prostě někdy lekne, a tak jsem zbytek snídaně dojedl v sedu na stole. Zapomněl jsem říct, že ve Whangarei jsme si na radu kamaráda Tomáše koupili v armádě spásy za 6 dolarů napůl rozbitý malý surf. Na severu Northlandu jsou totiž písečné duny, které je možné na podobných surfech sjíždět. Lze si je tam za 15 dolarů půjčit, ale na to jsme chtěli vyzrát. Bohužel jsme již na parkovišti málem dostali přes držku od místního pronajímače surfů. Již od začátku byl docela agresivní a tvrdil, že si svůj surf vzít na duny nemohu. Jelikož mluvil jako pako a každé druhé slovo bylo "fuck", mysleli jsme, že mu jenom kazíme obchod a několikrát jsem ho ignoroval, protože lidé z parkoviště si normálně svoje surfy nosili. Když na mě řval už potřetí, šel jsem za ním, že mu prostě nerozumím, ať nám to normálně vysvětlí, proč nemohu mít svůj surf, přičemž řekl, že mi to vysvětlil už dvakrát a že mám vysmahnout. Ignoroval jsem ho proto znovu, ale to už se rozeběhl ke mě. Řekl jsem tedy chrabře, že nevidím žádnou ceduli se zákazem vlastního vybavení, přičemž kolega elegantně vrátil smeč, že on nevidí ceduli, že by mi nemohl nakopat prdel a začal si jakoby vytahovat rukávy od košile, kterou neměl. Jelikož byl větší, asi zhulenej a pravděpodobně měl kamarády z gangu, vrátili jsme se naštvaní k autu, kde mi hlídači vysvětlili, že vlastní surf mít mohu, ale můj surf je bohužel z polystyrenu, ne z plastu, a když se na dunách poškodí, polystyren létá všude, proto je to jako nepsané pravidlo ho nepoužívat. To jsem samozřejmě chápal a prkno schoval do auta, ale pronájem od pana "skopu tě do kuličky" jsme opravdu v plánu neměli. Tuto zábavu jsme tedy vynechali a jeli na nejlepší zmrzlinu dle Lonely Planet, vzdálenou asi 45 minut jízdy.
Po cestě zpět jsme ještě navštívili Kauri, což jsou obrovské stromy, rostoucí na Zélandu stovky let a v jednom městečku na pobřeží si dali k obědu uzenou rybu se salátem ze syrové ryby v kokosovém mléku, což je kupodivu lahoda. V posledním kempu před návratem do Aucklandu udělala Míša dobrý skutek a jedné rodině s dětmi v obytném autě darovala náš napůl rozbitý board. Snad také nenarazí na dredatého pána s alergií na polystyren.
Byla to parádní jízda, doufáme, že si naše vyprávění užíváte a že vás moc nenudíme. Naše zélandské cestování tedy pomalu ale jistě končí a další, pravděpodobně závěrečný příspěvek bude již ve znamení menších vodopádů, a to vodopádů slz a rozporuplných pocitů a smíření s tím, že tato nezapomenutelná cesta je u konce. Tak tě péro čumáčci.
Další foto opět ve fotogalerii níže:
Komentáře
Okomentovat