Příspěvek č.8 - Fiordland national park

Ahoj, dnes zdravíme opět z našeho "bývalého" domova v Cromwellu. Nebojte, už nepracujeme, měli jsme jen cestu kolem a domluvili jsme se se Simonem, že tu jednu noc přespíme. Před týdnem, tedy minulé pondělí (25.2.) jsme se sbalili a vyrazili na skoro neobydlený jih, kde se nachází světoznámý národní park Fiordland. Ještě předtím proběhla v sobotu menší rozlučka s ostatními backpackery (to jsou lidé jako my, co brázdí ostrov v autě, pěšky nebo třeba na kole a občasně takto někde pracují - v překladu baťůžkáři), kde jsme každý k večeři něco připravil a navzájem jsme ochutnávali, pak se trochu popilo, hráli hry a pro nejnáročnější se pak rozjel ještě poker o peníze. Jelikož to byla tak trochu oslava na naši počest, museli jsme se této příšerné hazardní hry zúčastnit. Protože nerad riskuji, a třetí pivo po několika měsících bez konzumace alkoholu již udělalo své, raději jsem bez výčitek vsadil Míšiny peníze, což se nakonec vyplatilo a nečekaná prohra tolik nebolela. 

Ale již dále, nejprve jsme se pohybovali v oblasti městečka Manapouri, kde jsme se nechali lodičkou převést přes řeku a skrze džungli absolvovali cca 4 hodinový Circuit track, nicméně hodinu před námi tam lodička vysadila i cca 50 zážitků-chtivých důchodců, takže většinu času jsme trávili přeskakováním jejich trekových holí, ale jinak docela pěkný track, taková příprava na to, co přišlo pak.

Následně jsme se přes městečko Te Anau, které je v podstatě poslední zastávkou před vjezdem do oblasti, kde platí jen zákony přírody a autobusů s číňany, přesunuli na silnici směřující na vyhlášený Milford Sound, odkud jezdí výletní lodě na projížďky mezi fjordy. Po této cestě je možné absolvovat spoustu menších i větších treků, které trvají od 5 minut až po 3-4 dny - absolvovali jsme skoro vše :). Na cestě jsou dále pouze jen placené kempy, kde ale není vůbec nic, jen suchý záchod, případně někde voda na převaření. Ještě jsme se vlastně zastavili v místním útočišti pro vzácné ptáčky a taky v infocentru, kde jsme se dozvěděli o existenci papouščího mutanta tzv. ptákobobra - posuďte sami (od této chvíle jsme ho všude vyhlíželi). 

Tato oblast je vyhlášená tím, že zde cca 200 dní v roce prší, ale naštěstí nám pršelo pořádně jen jednou, a to na prvním větším tracku k jezeru Mariane. Tento track byl celkem náročný (cca 3-4 h), celou dobu se šlo lesem, no spíše, opět džunglí, takže výhledy skoro žádné, cesta byla deštěm velmi rozbahněná a celkově nám to déšť asi dost zkazil, protože jsme se nakonec akorát vyfotili u jezera a těšili se na teplý spacák.

Mimochodem v této oblasti je šílené počasí celkově, ráno jsme klepali kosu se zamrzlými okny a odpoledne je často na triko a kraťasy. Další den jsme si to ale vše vynahradili, protože jsme šli Gertrude Saddle track, kterého jsme se trochu i možná báli. Na mapkách ani v infocentrech nebylo oproti ostatním trackům moc informací a cedule na parkoviště jsme skoro minuli. Napadá nás jen, že nechtějí, aby to chodilo moc lidí, protože se jedná o poměrně náročný track, kde není přímo daná cesta. Ale pro nás to byl nakonec nejlepší zážitek z celého Fiordlandu. Je to cca 4 km dlouhý track, ale časově je to cca 4-5 hodin, přičemž první půlka je pohodová rovinka v různorodém kamenitém terénu, ale pak to začne. Prudké stoupání, skákání z kamenu na kámen, ke konci dokonce pro jistotu ocelová lana na přidržování, ale nakonec nádherné výhledy do údolí. Nám se hlavně líbí, že se celou dobu jde mimo les, takže výhledy se mění po celou dobu chůze :). Možná to zní nebezpečně, ale potkali jsme spoustu důchodců, kteří to zvládli, takže babi v klidu jo! Rozhodně tedy doporučujeme.

Další den jsme měli v plánu si trochu "vorazit", takže jsme měli zakoupené lístky na první ranní plavbu po fjordech. Za nás můžeme doporučit společnost Mitre Peak, která má menší loď, takže je tam méně turistů, a kapitán s vámi zajíždí mezi vodopády, takže se můžete i namočit. Zároveň jsme si i všimli, že naše loď plula ze všech lodí zaručeně nejdál na moře než se otočila zpět. Na stránkách www.bookme.co.nz jsme si našli i slevový kupon, takže plavba nebyla ani tak drahá a rozhodně to stálo za to :).

Zbytek dne jsme se jen procházeli a četli si knížku, protože v sobotu jsme měli v plánu vyrazit na jeden z Great Walků, konkrétně Routeburn, který má cca 32 km. My jsme měli v plánu jít pouze jednodenní track k vrcholu Key Summit a dále k 174 m vysokým vodopádům, což v celku s cestou tam i zpět mělo cca 20 km. Na těchto trecích se dá spát v chatkách tzv. hutech, které se ale musí rezervovat velmi dlouho dopředu a jedna noc, kdy dostanete v podstatě jen postel stojí cca 140 dolarů (cca 2100 Kč). Je vidět, že o tyto velké tracky se tu hezky starají, cesta byla krásně udělaná a naše část poměrně nenáročná, takže jsme si poslední den ve Fiordlandu užili. 

Pak už se nám nechtělo platit další noc a mrznout v kempu, kde jsou mimochodem velmi agresivní čmeláci, kteří do mě při čtení, vaření nebo jen při kochání se krajinou prudce naráželi. Nevím, zda to bylo mými zelenými věcmi a mysleli si, že jsem rozkvetlá květinka, nicméně každý kdo mě zná, ví, že se s touhle havětí moc nekamarádím. Velmi se však kamarádím s naší plastovou naběračkou, která kromě perfektních míchaných vajíček umí i pošimrat čmeláčka na ksichtě. Takže jsme se nakonec hecnuli a ujeli cca 200 km do městečka Lumsden, kde je kemp na parkovišti uprostřed města, jsou tam splachovací záchody, pitná voda, prolézačky, potraviny, prostě paráda a je to zdarma, takže všechna čest tomuto městečku. 

Zítra máme v plánu pokračovat směrem k nejvyšší hoře Nového Zélandu Mt. Cook. Bohužel je to pro nás zajíždka cca 400 km, ale rozhodli jsme se, že máme spoustu času a mrzí nás, že jsme tak okolo jen projeli a neudělali žádný track. Takže tam strávíme pár dní a pak se přes naši oblíbenou Wanaku přesuneme na dlouhou cestu přes západní pobřeží směrem na sever Jižního ostrova, kde pak v dubnu asi někde zas zamakáme na sadu nebo jinde, ale uvidíme, třeba se plány nakonec změní :).

Zde opět odkaz na doplněnou fotogalerii:
https://photos.app.goo.gl/e9jG6nUYfYE4tXFz8