Příspěvek č.12 - Jih proti severu

Ahooooooj po celkem dlouhé době. Už jsme zase úplně někde jinde, a to dokonce výrazně jinde, ale pojďme popořadě. Jablka na sadu jsme dosbírali už ve středu 17.5. s tím, že před úterkem jsme měli tři dny volno, aby ten zbytek jablek stihl ještě trochu zčervenat. Rozhodli jsme se proto udělat si výlet do městečka Kaikoura, které se nachází přibližně 2 hodiny směrem na jih od Blenheimu, a to po pobřeží. Je to krásná cesta lemovaná skálami, vlakovou kolejí, a také mnoha rozpracovanými úseky na silnici, takže často opruz čekačka na semaforu. Jinak, tohle městečko je známé především různými placenými výjezdy na moře lodí nebo letadlem na pozorování a koupání s delfíny, lachtany, velrybami či albatrosy. Nás zajímali především delfíni, a vzhledem k tomu, že náhodou měli volno hned další den ráno, rozhodli jsme se to nakonec využít. Plavání v neopronu s delfíny stojí cca 190 NZD/osoba, což se nám upřímně v té zimě, která na Jižním ostrově již panovala, ani nějak nechtělo a nakonec jsme si zamluvili "jen" za nějakých 95 NZD/osoba pozorování. Ten den jsme si ještě udělali procházku ke kolonii sealů, tedy tuleňů nebo lachtanů, kdo ví, a už se těšili na zítra. 

Ráno jsme tedy vyrazili, přičemž nám hlásili, že obvykle trvá najít delfíny cca 15-30 minut, nicméně my jsme je mohli pozorovat v podstatě ihned po vyplutí. Bylo jich opravdu hodně a za cca 2hodinovou plavbu jsme viděli doslova stovky delfínů. Krásný zážitek a vůbec toho nelitujeme, teda alespoň já. Pro mě to byl zážitek dokonce dvojitý, protože jsem viděl poprvé Míšu zvracet. Trpěla totiž skoro celou cestu mořskou nemocí a bohužel to nakonec neudržela a poblila se asi 50 metrů před návratem do doků, a to po konzumaci zázvorové sušenky, která byla zadarmo, takže jako správný Čech se držela hesla: „lepší sníst a vyblít než nedat si vůbec“. 

Po návratu jsme ještě odmakali den a půl na sadu, kde byla i taková menší velikonoční rozlučka se sezonou, kterou nám všem Chris a jeho rodina připravili, to bylo milé. Na té rozlučce se k nám rozeběhla taková starší paní a začala nám říkat jménem a objímat nás a nám vůbec nedocházelo, kdo to vlastně je. Až po chvíli nám došlo, že je to Chrisova teta z vinařství, která nám tu práci u něj dohodila. Jinak teda Velikonoce jsme tu nijak zvláště neprožívali, kromě Míši, která má již od přírody tvar hlavy trochu jako vejce, no posuďte sami.

Práce už nebyla a tak jsme se dohodli, že si ještě uděláme pár posledních výletů na Jižním ostrově a koupili jsme si na neděli trajekt na sever. Vyrazili jsme do oblasti Marlborough Sounds, kde se nachází velmi dlouhý Queen Charlotte track, který jsme ale v plánu jít neměli. Jedná se o oblast fjordů, takže krásné výhledy a fotografie jsou zde zaručeny. Celý track jsme se rozhodli na popud několika lidí nejít, protože se prý jde většinou lesem a výhledy jsou hodně podobné. Vyrazili jsme tedy nejprve na Onahau lookout, což byl jeden ze dvou výletů (výhledů), který jsme si zvolili navštívit v rámci naší poslední štace. Moc pěkný výhled a nijak náročný výstup. 

Druhá část našeho výletu zahrnovala výlet na nejvyšší horu dané oblasti, a to Mt. Stokes. Na tu jsme ale chtěli vylézt až následující den. Na doporučení, že to prý opravdu stojí za to, jsme se rozhodli přespat v kempu až úplně na cípečku jednoho z fjordů, kam se jelo asi 40 km po gravelce, ale byla to docela pevná cesta, takže pohoda. A opravu to stálo za to. Je to taková zátoka v podstatě se soukromou pláží, kde nějaká farmářská rodina pronajímá část pole s ovcemi jako kemp. Shora je rovněž možno vidět krásu okolí, nicméně tak byla v noci pořádná kosa.

Ale moc se nám to líbilo, jen jsme čekali až někdo přijde vybrat peníze a nic. Pouze jsme viděli tabuli, že pokud nikdo nepřijde, máme jít zaplatit do domečku. Říkám si, karma je svině, radši zaplatíme, co když se nám tady kousek posere třeba auto a budeme od nich pak potřebovat pomoct. Jdeme tedy ráno k baráčku, kde nás přivítá velmi urostlá selka, která se v tu chvíli sklání s mačetou v ruce nad mrtvolou jelena, jehož hlava leží asi metr od těla. Raději rychle zaplatím s tím, že drobné si můžou nechat a pádíme směr parkoviště na Mt. Stokes. Výstup byl celkem dost strmý a nic moc upravený, jde se lesem po kořenech, ale netrvá to dlouho za cca hodinku a půl jsme byli nahoře. Výhledy jsou úchvatné, ale hrozně fouká studený vítr, a protože jsme byli zpocení, snědli jsme si za kamenem svačinu a šupkali si to zas hezky dolů. Ale výlet to byl moc pěkný, takovéto cca 4 hodinové výlety máme nejradši.

Po návratu do Blenheimu a našeho karavanu jsme vše připravili už k odjezdu, rozloučili se a ráno v největším dešti vyrazili ještě na nedělní trh něco pokoupit. Pak už šup do cca 20 km vzdáleného Pictonu, odkud jezdí trajekty mezi oběma ostrovy. Trajekt byl poměrně luxusní, měl několik pater, cesta uběhla jako nic a večer už jsme parkovali ve freedom kempu ve Wellingtonu, hlavním, ale ne největším městě nového Zélandu, na který jsme si vyhradili celý následující den. Wellington je moc pěkný a pokud to jen trochu půjde, chtěli bychom tady zakotvit po našem návratu zpět na Zéland, ale kdo ví. Ráno jsme si z centra města vyjeli krátkou tramvajovou lanovkou tzv. Cable car (foto z tunelu níže) do botanické zahrady, skrze kterou jsme to zase prošli zpět do města. Prošli jsme si centrum, viděli parlament, muzeum Te Papa, hádku bezdomovců a nakonec si standardně dali nějaký ten výstup na Mt. Victoria, která se nachází přímo v centru.

Tím jsme zakončili tuto návštěvu a rozvrhli si plány na další dny. Plán byl jasný, protože máme před odletem docela dost času a Severní ostrov si chceme procestovat až se sem pak vrátíme, dohodli jsme se (Míša chtěla) jít ještě na pár dnů nebo týdnů pracovat. Vyrazili jsme tedy na druhou stranu ostrova se zastávkou na spaní a procházku u jezera Taupo, kde je restaurace McDonald´s s jídelnou v letadle, a dále směr města Tauranga a Te Puke, což je oblast vyhlášená pěstováním kiwi, kterému právě začala sezóna a o práci by nemělo být nouze. 

Chtěli jsme si vyzkoušet i něco jiného než zase něco sbírat, a tak jsme začali objíždět packhousy (balírny). Sehnat práci zde není problém, to spíše není pak kde se ubytovat. Na začátku jsme udělali nováčkovskou chybu, kdy jsme se nenápadně začali ptát, jak je to s ukončením pracovního kontraktu, protože jsme se báli, aby nebyla výpovědní doba moc dlouhá, což vyvolává otázky, na jak dlouho chceme pracovat. Když řeknete, že jen cca na 2 týdny, vytrhnou vám smlouvu z ruky, že to ne, že berou pouze na celou sezonu, tedy někdy do konce června. Poučili jsme se a v dalším packhousu nic neřekli, ostatně nikdo se neptal. Pracujeme teď tedy v balírně kiwi ve městečku Te Puke. Míša přímo balí kiwi, co jí lítá z pásu a já připravuji krabice, do kterých ty kiwi balí. Pracuje se 10 hodin denně 6 dní v týdnu. Zatím za sebou máme 6 dnů a co k tomu říci? Jednoznačně se jedná o nejhorší práci, co jsme tady dělali. Zlatý sbírání ovoce!!! Při svých 10 hodinách naprosto stereotypní práce, která zahrnuje sebrání krabice, vložení igelitu a vyboulené folie na kiwi a vložení na pás bez jakéhokoli kontaktu s okolím, mluvení či pohlazení zahrnují moje myšlenky střídavě melodii z písní Eda Sheerana, vzpomínání na pohodovou práci ve VGD a broukání slov typu „mňau mňau mňau“ či „bim bam pink“.

No ale jinak si Zéland užíváme. Míši práci popsat neumím, ale vzhledem k tomu, že souhlasila, že to vydržíme ještě 5 dní do neděle, tak to asi taky nebude žádný šlágr. Poslední týden před odletem si tedy chceme spíše užít a vzpomínat na Zéland s radostí, abychom se sem chtěli za ty dva měsíce zase vrátit. Vzhledem k tomu, že se tedy cca za14 dní vracíme, tak je možné, že, pokud se nám nepodaří něco přidat ještě na letišti, je toto prozatím poslední příspěvek. Už se moc těšíme na vás i na odpočinek v ČR a následně v Thajsku, který konečně po 5 měsících nastane, neboť náš odpočinek na Zélandu zahrnoval převážně dlouhé přejezdy nebo výstupy na nějakou tu horu s výhledem. Díky všem, kdo naše velmi nepravidelné příspěvky čtou, a doufáme, že v tom budete pokračovat. 

PS: Další foto opět ve fotogalerii v odkazu níže:

https://photos.app.goo.gl/e9jG6nUYfYE4tXFz8