Příspěvek č.14 - Nové dobrodružství aneb není rejže jako rejže (Singapur + Chiang Rai)

Zdar, jsme Míša a Kuba a naše dobrodružství se po drobné pauze a pár kocovinách znovu rozjíždí, je toho opravdu hodně a jsme dost pozadu, takže jsme se rozhodli vydat postupně několik kratších článků. V pondělí 17.6. jsme nasedli do letadla a znovu uprchli, tentokrát do neznáma. Pro ty, co standardně zapomínají naše plány, čekali nás nejprve 2 noci v Singapuru, protože, když už tam budeme přestupovat, proč to tam trochu neprozkoumat, že? Ihned z letiště vede velice přehledné metro, takže dostat se do centra není žádný problém. Lístky se v automatu tedy kupují za hotové, což jsme samozřejmě neměli, ale paní nám poradila, že stačí přiložit vlastní bankovní kartu a vrátka se otevřou. Lístek jinak stojí cca 2,5 singapurského dolaru (s. dolar je cca 16 Kč, takže jako u nás), nicméně z karty se nám oběma následně odečetlo pouze 0,1 Kč, čemuž jsme se smáli a mysleli si, jak jsme to ochcali, protože jsme metrem jezdili pořád a kromě tohoto poplatku se nám nic neodečítalo. Cca po 14 dnech se nám tedy nakonec odečetlo cca 175 Kč, nejspíš se jim to tam nějakou dobu načítá a poté odečte až společně. Takže jsme se přestali smát, jelikož jsme neochcali nikoho. Mimochodem, singapurské metro se jmenuje SMRT, takže, když vám na nástupišti hlásí "welcome to SMRT", začnete se cítit trochu nekomfortně. 

Konečně se mi splnilo přání bydlet v kapsli, což přirovnávám k bydlení na ponorce, protože váš "pokoj" zahrnuje pouze postel se závěsem. Nebyla to ta klasická pro jednoho, ale objednali jsme si manželskou kapsli (nic z toho nikdo nevyvozujte) a musím říct, že to bylo fakt dobrý, protože to soukromí je opravdu mnohem větší než při klasickém palandovém systému. Ne, že bychom si to tam za závěsem rozdávali, zas takové soukromí to není a hlavně Míšu bolela hlava.

Singapur je zajímavý svou rozmanitostí, žije tu mnoho národností a je to poznat. Jsou tu čtvrti plné mrakodrapů, moderních obchodních center, čtvrti dle národnostních menšin jako je Chinatown, Arab street či Little India (foto v galerii), ale i hnusné zaplivané uličky plné hnijících odpadků a zvířátek, kde bych si ani kolo neopřel. Hned večer po příletu jsme navštívili světelnou show v Gardens by the bay, které je známé svými svítícími stromy a mimochodem se to nachází hned vedle zajímavě architektonicky řešeného hotelu s barem a bazénem na střeše.

Navečeřeli jsme se v přilehlém nákupním centru a cena jídla okolo 10 SD nás mile překvapila, protože jsme četli, jak je Singapur strašně drahý. To jsme ale ještě nevěděli, že kdekoli ve městě je jídlo ještě levnější a třeba v Chinatownu jsme se mohli najíst i za 2 SD. Druhý den jsme navštívili všechny zmiňované zajímavé čtvrti, a to čínskou, arabskou, indickou (tam jsme bydleli) a prošli se znovu v zahradách u Marina Bay, kde byla večer opět jiná světelná show, viz 3. obrázek výše. Nejzajímavější byl pro nás asi Chinatown, kde jídlo bylo opravdu levné a měli jsme zde i vytipované místo na oběd v jedné malé hawker restauraci (pojem pro levné jídelní zařízení), která je zapsaná v michelinském průvodci za jejich nudle s kuřetem v sojové nebo nějaké takové omáčce (cena 5 SD). Nakonec jsme se s Míšou shodli, že to takový šlágr nebyl, protože kuře bylo plné kostí. Fotky jídel tu budou docela často, protože Míša fotí každého cvrčka nebo vačici, co tu sníme:).

Dále jsme tu ochutnali durianovou zmrzlinu. Durian je ovoce, které doslova a do písmene totálně smrdí, ale tady to baští jak na běžícím pásu. Upřímně, jsem si lízl asi dvakrát a málem jsem se pozvracel, a tak nakonec skončila v koši. Za nás Singapur na 1-2 dny super, ale už jsme se těšili na další den, kdy jsme letěli na sever Thajska do městečka Chiang Rai. Mimochodem mi hned ráno po příletu příšerně natekla uzlina pod pravou čelistí, což působilo značně neesteticky, nicméně fotky se stejně jako v případě pyskáčka bohužel ztratily.

Chiang Rai je menší městečko situované na severu Thajska, není tak moc turistické a vzhledem k tomu, že teď ani není sezóna pro návštěvu Thajska, moc nethajců zde nepotkáte. Určitě se odsud dá podniknout spoustu výletů, a to i za hranice dalších asijských států, ale vzhledem k omezenému času jsme tu nakonec strávili pouze tři noci. Večer po příletu už jsme jen stihli navštívit místní night market, což je mimochodem v celém Thajsku totálně úžasná záležitost, protože to seskupení stánečků se vším možným jídlem, dezerty, nápoji a oblečení je totálně boží. Menší jídla jako grilované maso na špejli se tu dá sehnat od cca 7 Kč a klasická jídla, i když ne taková porce jako jsme z Čech třeba zvyklí, se pohybují kolem 20-50 Kč, což je i dobře, protože toho chcete rozhodně vyzkoušet víc. Jen počítejte s tím, že tělo si musí na podobná jídla zvyknout, takže jsem se ze začátku dost kamarádil se záchodem, ale nic hrozného.

Chiang Rai je mimo jiné známé převážně pro své krásné chrámy. V následujících dvou dnech jsme tedy navštívili jak modrý, tak i bílý chrám. Nenechte se zmást, nejedná se o starobylé chrámy z dob císaře Činčonga. Co vím, tak třeba bílý chrám byl postaven snad až někdy v roce 2008. Oba chrámy jsou tedy hojně navštěvovány turisty, takže přesto, že ve městě skoro nikoho nepotkáte, zde je turismus jasně vidět.

Nejprve jsme si vzali párkrát tuk-tuk, což je takové motovozítko - viz výše, ale nakonec jasně vyjde z hlediska financí i svobody výhodnější pronajmout si skútr, což jsme využili i na návštěvu nedalekého národního parku, kde jsme se vykoupali pod vodopádem a udělali pár selfie, ale nebojte, bezpečnost především, helmu raději nesundaváme. Nakonec jsme se chtěli jet podívat ještě na nedaleké čajové nebo kávové plantáže s výhledem, ale náš malý skútr byl proti a v kopci dost často donutil Míšu vstát a jít po svých, ale nakonec jsme to vyjeli, i když ty stresy za ten výhled asi nestály. 

Po cestě zpět z národního parku jsme si řekli, že podpoříme místní obyvatelstvo a zastavíme se u nějakého stánečku s jídlem u silnice. Vzhledem k tomu, že jsme byli na neturistickém severu, měla námi vybraná rodinka menu pouze v thajštině, takže jsme si prostě ukázali na dvě jídla z nabídky a doufali, že nám to neuteče z talíře. Nakonec papájový salát a salát s vepřovým masem nevypadal vůbec špatně, ale zapomněli jsme říct kouzelné slovíčko "no spicy", takže se to bohužel nedalo vůbec žrát. S úsměvem na rtech, rudými ksichty a plnými talíři jsme poděkovali a jeli domů.

Mimochodem, dvě noci jsme strávili v takovém malém pokojíčku s ventilátorem za cca 90 Kč na osobu na zahradě rodiny paní Dadá, jejíž angličtina je omezena na 5ti minutové povídání o nabídce výletů autem s jejím synem, možnosti snídaní a večeří a půjčení skútru, což má nacvičeno bravůrně, jinak bohužel ale vůbec nic. Snídani i večeři jsme u ní přesto vyzkoušeli a rozhodně nelitujeme. 

Zajímavé je, že Thajci, kteří tu nabízejí někdy i poměrně luxusní ubytování, sami bydlí v dost neluxusních podmínkách, kdy nemají sami ani křesla nebo židle, spí na zemi v místnostech bez dveří apod., ale přijde nám, že jsou na tento život prostě zvyklí a nic lepšího prostě nepotřebují. Shrnutí na závěr tedy zní, Thajci pravděpodobně nekradou, protože nic nepotřebují, jídlo je tu doslova k posrání skvělý a doprava mi nepřijde tak hrozná jak se povídá, protože dva bělochy jedoucí 30 km/h na skútru tu každý z uctivé vzdálenosti raději objíždí. Díky za pozornost a mějte se famfárově. 

Fotogalerie opět v odkazu níže:

https://photos.app.goo.gl/e9jG6nUYfYE4tXFz8