Příspěvek č.18 - Život v Aucklandu aneb smůla nám šlape na kotníky

Ahoj ahoj, na základě stovek, možná i tisíců žádostí o nový příspěvek jsme byli nuceni přerušit veškeré sobotní plány a vrhnout se do dalšího literárního veledíla. Od posledně se toho hodně změnilo a stalo, zároveň se ale vůbec nic neděje a pomalinku zapadáme do stereotypního stylu městského života. Nemá cenu popisovat den po dni co jsme od posledního blogu dělali, spíše to pojmu jako takové vyprávění co je nového😉.  Kdo to ještě neví, přestěhovali jsme se z oblasti Pakuranga do oblasti Otahuhu, což je přibližně rozdíl 20 min autem. Do práce to máme o malinko dál, ale nájem je o poměrně dost nižší, takže jsme spokojeni.

Žijeme teď s jednou milou rodinou, kde Marek je Čech, za manželku má Evu, což je Filipínka a mají spolu 10-měsíčního synka Martina, což je taková jejich kombinace, ale musím říct, že je fakt roztomilý, a jelikož mu nemusím měnit plenky, ale jako strýc Kuba jsem tu pouze na hraní, tak máme docela dobrý vztah (snad si to myslí taky). Jinak z minulého blogu víte, že jsme pracovali ve skladu. Tam jsme pracovali asi 14 dní a poté se nám přes bývalé spolubydlící podařilo najít si práci v tiskárně. Konkrétně se jedná o tiskárnu, která, zjednodušeně řečeno, pošle do škol svou nabídku, děti nakreslí obrázky, které se pošlou zpátky do tiskárny, my je naskenujeme a podle objednávek se poté vyrábí kalendáře, diáře, notýsky, podložky pod myš a pohlednice s obrázky právě těch konkrétních dětí, které si pak rodiče kupují. Je to jakási podpora pro školy, aby získali další finanční prostředky, protože cena od tiskárny je nižší než za kolik to poté prodají školy rodičům. Tiskárna funguje zejména od září do prosince, takže jsme byli letos první koho najali a byli jsme tam několik týdnů jediní, pouze s pár stálými zaměstnanci. Teď už k nám přibyl další český pár (mají tam hodně rádi Čechy) a jedna čínská dívčina. Postupně přibude ještě asi dalších 30 lidí, protože práce se teprve pořádně rozjede. Musíme říct, že nás to fakt celkem baví. Míša tedy bohužel "zkejsla" zejména u skenování a ořezávání těch obrázků, ale prý jí to celkem baví.😁

Já to mám zatím trochu rozmanitější, i když teď také jen skenuji, ale o tom později. Manažer Owen je v pohodě a snaží se nás zaučit ve všem možném, aby jsme to uměli až se to pořádně rozjede, takže se postupně učím se všemi těmi stroji na výrobu různých produktů, odesílat a kompletovat zásilky apod. Obědové pauzy nám zpříjemňuje malý, ale stále naštvaný pejsek (nebo se alespoň tak tváří).

Jak říkám, zatím nás to docela baví, takže zvažujeme, že bychom tam vydrželi až do konce, ale možná, že to bude docela opruz až se to rozjede, protože to už se prý moc pozice nestřídají a dělat třeba celý den jen dirky do diářů není úplně to nejzábavnější. Zároveň je pak povinnost dodržovat celkem vysoké tempo, protože na každé pozici je dán minimální počet, který je třeba za hodinu "vyprodukovat" (u skenu je třeba například naskenovat a ořezat 200 obrázků, což není někdy úplně jednoduché, ale uvidíme.

Minulý víkend jsme byli s kamarády Petrem a Viki na výletě u vodopádů a na pláži Piha beach, která je asi hodinku od Aucklandu. Vzhledem k tomu, že moje offline navigace Sygic poslední týdny stávkuje a mění mi sjezdy z dálnice v průběhu sjíždění z předem avizovaného výjezdu, trvala nám cesta spíše 2 hodiny, nicméně Petr s Viki stejně přijeli pozdě, takže jsme se sešli akorát. Vodopády jsou celkem pěkné asi jen 1 km od parkoviště, to mi ale nezabránilo narušit náš životní stereotyp a při obcházení opravdu velmi velmi tlustého pána jsem šlápl mimo cestu a zvrtl si kotník. Na parkoviště to bylo cca 30 min a tak jsem šel ještě asi 25 minut a poté se nechal posledních 200 m odnést od Petra k autu. 

Výhodou bylo to, že Míše mě bylo tak líto, že mi koupila kafe a dortík v nedaleké kavárně. Na pláži jsme se tedy bohužel moc neprošli, ale pouze si udělali piknik, dali pivo, které mělo obsah alkoholu pouze 1,2 standardního drinku, přičemž na Zélandu je povoleno řídit po vypití obsahu 2 standardních drinků, takže jsme mohli jet osvěženi a bez obav v pohodě domů.

Raději jsem si s tím skočil v pondělí na rentgen, nic není zlomené, berle jsem po třech dnech zahodil a už jen lehce kulhám. V práci to vzali v pohodě a připravili mi ke skenování židličku, takže jsem celý týden seděl, skenoval a ořezával. Míša se o mě moc pěkně stará, rekonvalescence probíhá nadmíru dobře (možná i díky mému způsobu tisknutí ledu ke kotníku - viz níže), ale zítřejší půl maraton v severní části Aucklandu si radši nechám ujít. 

Aby toho nebylo málo, tak nám z předchozího ubytování psali, že tam máme dopis. Čekali jsme spíše nějaké vrácení peněz z daní nebo jiný druh neočekávaného příjmu, ale nakonec se z toho vyklubali ne jeden, ale dva dopisy s pokutami za rychlou jízdu, dohromady za 200 NZD. Zéland sice zkouší od návratu naši trpělivost neboť mírné "nachlazení", kotníček a pokuty naštvou, ale my se nevzdáváme a věříme, že už to bude jen lepší a lepší. Jinak teda zrovna čtu, že se v Aucklandu rozjíždí epidemie spalniček, a protože tu většina lidí nevěří na očkování, tak čekáme, co se z toho vyvine😀. Dále uvažujeme v říjnu o návštěvě nějakého ostrova poblíž Zélandu, zejména ostrova Rarotonga, který je součástí Cookových ostrovů. Ti čeští kolegové z práce o tom neustále básní, takže v příštím článku dáme vědět, jak jsme se rozhodli. 

Tak tohle je teď náš život, všechny vás máme rádi a těšíme se až vás opět v prosinci nebo možná v únoru zase uvidíme. Páčko. PS: Bohužel dnešní pokus o druhý guláš se nepovedl tak dobře jako ten předchozí, protože mi Míša sebrala mého "kajeňáka"😟 Ne kecám, byl skvělej!

Odkaz na fotogalerii níže, ale moc fotek teď bohužel přidáno nebude:

https://photos.app.goo.gl/e9jG6nUYfYE4tXFz8