Příspěvek č.21 - Rozloučení s Aucklandem a plány do budoucna
Čauky mňauky po čase. V tuto chvíli jsme již opustili náš domov v Aucklandu, kde jsme byli od srpna, respektive od půlky července od našeho návratu na Zéland a znovu brázdíme po severním ostrově v našem domově na čtyřech kolech. V tomto příspěvku bychom chtěli popsat, jak probíhal náš poslední měsíc v Aucklandu a v práci a prozradit naše plány do budoucna.
Většina víkendů v druhé půlce listopadu a prosinci byla ve znamení výletů, takže jsme s kamarády z práce znovu navštívili Piha beach, kterou jsme si minule zcela neprohlédli, neboť jedno nejmenované individuum mělo téměř smrtelnou nehodu, při které si zvrtlo svůj křehký kotníček. Vylezli jsme zde na jednu skálu, ze které je krásný výhled do okolí a poté jsme přespali s ostatními (většinou děčínskými spoluobčany, kteří se tu neustále snaží o propagaci jejich městečka) u nedalekých vodopádů, kde jsme si udělali krevetové hody.
Následující víkend (poslední v listopadu) jsme s jinými kolegy z práce vyrazili trajektem na nedaleký ostrov Waiheke. Cesta trvá asi 45 minut a záchody na palubě jsou, nicméně jsem si došel ještě na nádraží po výstupu z vlaku, takže vám nemůžu popsat, jak vypadají. Po této zbytečné vsuvce bych rád pokračoval v našem napínavém vyprávění. Nevíme jak, kdy ani kdo nám doporučil si na ostrově půjčit kola, takže si to s ním nemůžeme ani vyřídit ručně, ale půjčit si kola byl ten úplně nejvíc nejhorší nápad. Nejprve jsme nemohli půjčovnu najít neboť se nacházela schovaná za stodolou bez jakékoliv cedule a zahrnovala asi 8 kol a paní s dodávkou. Nám stačilo kol 6, takže jsme půjčovnu vybrakovali a už to svištěli na výlet. Alespoň tak jsme si to představovali, ale v reálu se jedná o hodně kopcovitý ostrov a kola kvalitně pouze vypadala, takže jsme 50 % času kolo táhli pěšky. Za odměnu jsme se rozhodli dát si hned v první kavárně po 500 metrech kafíčko, které dle ceníku stálo cca 4-5 dolarů dle druhu. S Míšou jsme si dali oba ledovou kávu, která sice na nápojovém lístku nebyla, ale paní tvrdila, že nám ji ráda udělá. Po pravdě se nedivím, protože si při placení za každou řekla 9,5 dolaru, z čehož nám vyplývá, že zde mají opravdu hodně drahý led. Přestože jsme remcali, byl výlet po ostrově pěkný, počasí také a nezastavila nás ani píchnutá guma. Stavili jsme se i v místním pivovaru na malé ochutnávky a cesta zpět byla hned o něco uvolněnější.
Další víkend jsme si vyhradili pro našeho miláčka Prevíta I., protože byl čas udělat novou technickou, zde zvanou "WOF" (Warranty of fitness). No báli jsme se, celý týden jsem ho cepoval, rez přestříkával sprejem a do motoru, kde nám olej mírně uniká, jsem nastříkal nějaký chemický sajrajt, který z něj udělal vodu. Hadicí pak už jen smýt bordel a bylo připraveno. No kontrola byla naprosto v pořádku, za 30 min bylo hotovo, auto nám pochválili, s tím že mírný únik oleje tu vidí, ale že je to v pohodě. Oslava byla veliká, myslím že i nějaký ten dortík padl.
Víkend 14.12. jsme měli v plánu jet do Národního parku Raglan, asi 2 hodiny od Aucklandu, ale ráno pršelo, pak bylo zataženo a moc se nám nechtělo. Nakonec jsme přeci jen vyrazili, půjčili si od našeho hostitele Marka cool box na led, abychom měli kde chladit pívo a jeli na pumpu koupit led. Když jsme led koupili, hrozně se zatáhlo a začalo pršet a nevypadalo to, že přestane. Zároveň náš kamarád Tomáš volal, že nemůže nastartovat auto. Takže jsme led šli zkusit vrátit, paní koukala jak indický péro z gauče (byla Indka), peníze nám vrátila. Všechno jsme znovu vybalili a rozhodli se strávit víkend v posteli. Jen pro informaci, do hodiny nebyl na nebi ani mráček. Večer jsme tedy alespoň pogrilovali u Tomáše na dvoře a rozloučili jsme se s ním, neboť mu přijela maminka se ségrou a vyrazili do víru zélandské přírody.
V práci se to v prosinci dost rozpustilo a z cca 30-40 lidí jsme zůstali jen 3 a poslední týden už jen já a Míša. Díky tomu, že jsme tam vlastně byli úplně první a i poslední v této sezoně, pozvali nás i na vánoční večírek, který se konal 23.12., kde nás bylo pouze 6 - já, Míša, dvě děvčata z kanclu, Owen (podšéf) a Mark alias knírač (velký šéf). Řeknu vám, to byl teda nářez. Nevěděli jsme, jak to bude probíhat, takže jsme si na začátek dali jen pivko a vínko, nicméně z Marka vyzařovala aura rozhazovačného majitele, který chce všechno, co letos vydělal, utratit. Nechal na stůl nosit ústřice, které jsou mimochodem dost hnusné, ale jsem rád, že jsme je poprvé ochutnali. Když si všichni dávali koktejly a Owen již asi 4té pivo 20 minutách, co si přisedl, odhodlali jsme se také pro koktejlovou bombu s třemi druhy rumu s názvem Zombie. To jsme ještě nevěděli, že Zombie budeme druhý den my. No pár barů a klubů jsme ještě prošli, přičemž Mark vždy nechal svou kreditku na baru a co chvíli nosil jiný druh koktejlu, přes různá mojita, okurková daiquiry a když došly koktejly, přinesl nějakého panáka a vodu s vodkou, abychom nebyli na suchu. Než jsme doma usnuli bezesným spánkem, střídali jsme se na záchodě ve zvracení, přičemž já pokračoval ještě druhý den. Vánoce jsme oslavili tradičně s řízky s rakouskou verzí bramborového salátu. Připravili jsme toho kotel, ale nic jsme skoro nesnědli, protože nám bylo blbě, ale alespoň nám zbylo na cesty. I přes tyto strasti jsme celý den makali a uklízeli, já zejména záchod a to několikrát během dne a Míša šila nové povlaky na naše matrace do auta, aby se nový majitelé měli jako v bavlnce. Nerad bych Míšu vystavil posměchu okolí, ale dovolím si zmínit, že vlivem pravděpodobně zbytků alkoholu několikrát povlak přišila k matraci a následně u druhé matrace ustřihla část s knoflíky, takže si šití trochu prodloužila. Ale alespoň je co vyprávět :).
Co se týče našich plánů do budoucna, teď budeme cca. do půlky ledna cestovat po severním ostrově a poté to budeme směřovat zpátky do Aucklandu, nebo musíme před odletem prodat naše autíčko. Následně míříme 31.1. do australského Sydney, kde strávíme 5 dní a odkud si, jak doufáme, pošleme batohy zpět do ČR. Pak přelétáme na pár dní do Kuala Lumpur (Malajsie) a odtud pak na Srí Lanku, kde budeme necelé 3 týdny. V ČR bychom měli přistát 26.2. v 9 hodin večer středoevropského času nebo jak tomu vy Evropané říkáte. Mějte se famfárově, šťastný nový rok všem a u dalšího pokračování se budeme těšit v roce 2020. Zajímavost na závěr - článek píšeme z fitness centra ve městečku New Plymouth :).
Pár dalších fotografií znovu k nahlédnutí ve fotogalerii (pokud se povede nahrát):
Komentáře
Okomentovat